Příběh Hanky

Spread the love

Psal se rok říjen roku 1988, narodila jsem se do rodiny dvou mladých, krásných lidí. Tatínek v té době rozvážel pečivo a kynuté knedlíky a maminka pracovala na statku jako účetní. Po mém příchodu na svět se mnou zůstala doma. Bydleli jsme v domečku po prarodičích, kde netekla voda, záchod byl přírodní, mamka mi pak povídala, že to byl zážitek. Později dostal Tatínek nabídku státního bytu, do kterého jsme se přestěhovali. To mi byly zhruba 3-4 roky. A tam jsem poprvé zažívala, vnímala a viděla situace, které jsem skutečně jako dítě nechtěla vidět. Rodiče se často hádali, bili. Tatínek byl dominantní a tvrdou výchovou jeho otce v něm byl hodně agrese, strachu a nelásky. Maminka často plakala a nevěděla si rady. Často jsme utíkali v noci z domu. Já úplně vystrašená, bez papuček. Přijel pro nás strejda, mamčin bratr a odvezl nás do bezpečí k babičce. Taťka pak jezdil  za maminkou a prosil o odpuštění, že už to víckrát neudělá. Maminka se pokaždé vrátila. No a tak to bylo celé dětství. Bylo to pro mě velmi těžké. Byla jsem hodně citlivá a všechny hádky prožívala a plakala jsem. V pozdějším věku jsem do nich i vstupovala a říkala jim, ať se nehádají, že mě to bolí. Ať se domluví. Prosila jsem je na kolenou, ať už je konečně klid. No ale ten nikdy nepřicházel. Tak jsem se zavřela do svého pokojíčku, do svého snového světa. Kreslila si a psala a snažila se přečkat to. Pak se Tatínkovi začalo dařit, začal podnikat a koupil velký areál na konci vesnice, kam jsme se přestěhovali a začali stavět baráček. V areálu byla ubytovna, na které jsme ze začátku bydleli to mi bylo 6 let a přišel na svět můj mladší bráška. Říkala jsem si tak, teď už bude konečně klid. Tatínek mě miloval a snažil se mě vychovávat nejlíp jak to šlo, ale … Neustále mě kontrolovat, diktoval mi co mám dělat, co nemám dělat, co mám nosit, jak se mám tvářit, pořád mi říkal, jak jsem pomalá, nemožná, neschopná, že nic nedokážu, že jsem k ničemu. No a já tomu pochopitelně uvěřila. Když mi bylo 13 let tak přišel další šok, Taťku zavřeli. Mamce se zhroutil svět a já se tehdy dozvěděla, že má problém s alkoholem. Dříve to maskovala a teď se to rozjelo na plno. Zůstali jsme sami na všechno. Velký dům, ubytovna, vinárna, autovrakoviště. Maminka nevěděla, co má dělat. Snažila jsem se jí psychicky podporovat a držet. Často se mi se vším svěřovala. Jak je bezradná, jak ji to bolí, jak jí to mohl ten Taťka udělat? Proč jí nic neřekl? Proč lhal? Proč? Proč? Sakra proč? Uf, já nevěděla kudy kam, ale věděla jsem, že teď je to na mě, že musím být silná a zvládnout to. Tak to všechno začalo, jezdili jsme co 14 dní za Tatínkem do vězení, vozili čisté prádlo, posílali balíky, snažili se ho podporovat, držet, psát dopisy. Mamka z toho byla na dně. Často pila. Bráška byl malý bylo mu 7 let. No a já cítila obrovskou zodpovědnost, že musím všechny držet. Ale kdo sakra podrží mně? Tenkrát jsem vůbec nevěděla, co se sebou, neměla jsem žádné dětství ani čas na to, abych řešila, kam na školu, co mě baví a čemu se chci věnovat. Tak jsem na doporučení maminky nastoupila na obchodní akademii a jelikož jsem na základce měla samé jedničky, vzali mě tenkrát bez přijímaček. Zázrak říkala jsem si. Už tenkrát mi svitlo, vždyť já nejsem ta nemožná a neschopná, jak mi ten Taťka vždycky říkal, když jsem se dostala na střední školu bez přijímaček a celou základku jsem měla samé jedničky. Už mi to v té hlavičce začalo šrotovat, ale tenkrát jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Obchodka mi moc nešla, možná proto, že nebylo moc času a sil na učení. Pořád jsem řešila tu situaci doma. Taťku přesunuli do jiné věznice, tak jsme jezdili zase jinam. Všechno to bylo tak depresivní. Snažili jsme se to s maminkou vždycky alespoň nějak zpříjemnit a když už jsme do toho kriminálu jeli, tak jsme si po cestě udělali nějakou radost a něco hezkého si třeba koupili, zašli na dobré jídlo. Prostě alespoň nějaké hezké okamžiky. Vytvořili jsme si s maminkou krásný vztah a byly jsme propojené Až později jsem si uvědomila, kolik pocitů a emocí bylo jejích a já je do sebe nasákla jako houba. Nicméně tenkrát se mezi námi vytvořil krásný vztah, měly jsme se rády a pomáhaly si a konečně mezi námi bylo harmonické prostředí. Doma nebyl žádný křik a žádné hádky. To bylo fajn, říkaly jsme si vzájemně. Když jsem byla ve 3. ročníku, dělalo mi obrovský problém účetnictví. Tenkrát jsem propadla a opakovala celý 3. ročník a právě v tom 3. ročníku mě třídní paní učitelka posadila ke spolužákovi Michalovi. Já jsem byla vždycky hodně ukecaná, on byl tichý. Tak zřejmě abych se zklidnila :)) No a Vesmír tomu chtěl, zamilovali jsme se do sebe a začali spolu chodit. Prožívala jsem nejkrásnější období svého života. Najednou mělo všechno smysl. Všechno bylo zalité růžovými barvami a já zářila. Míša mě hodně podporoval a snažil se mi pomáhat. Byli jsme spolu 4 roky a byly to ty nejkrásnější 4 roky mého života. Tak krásně se ke mně nikdo nikdy nechoval (V té době). Byl to můj anděl. Taťku po 4,5 letech pustili z vězení. To bylo obrovské wow. No ale pak přišla další rána a opět ho zavřeli. Tentokrát na mnohem delší dobu. A tentokrát to bylo ještě horší, přijela zásahovka, všechno prohledávali až našli Taťku schovaného na půdě. Jak malého kluka. Achjo, zase se to všechno zhroutilo. No zůstali jsme s mamkou a s bráchou sedět na patníku a viděli opakující se maraton návštěv ve vězení, posílání balíků, emočně vypjaté situace. Nechtělo se nám do toho, ale byl to přeci náš Taťka. Takže opět kolotoč. Mamka to uprostřed toho všeho vzdala, pila často, ale fungovala, pracovala, dokázala nás uživit. Já jsem tenkrát dokončovala střední školu a chtěla jít na vysokou. Na to mi maminka řekla, že mě nemůže finančně podpořit, ať si nejdřív najdu práci. Tak jsem šla a vzala první, co bylo. Pracovala jsem tenkrát na exekutorském úřadě jako asistentka. Pamatuji si, že jsem měla první výplatu 8.900,- a z toho jsem si začala šetřit na auto a na školu. No a zhruba za rok jsme tenkrát ještě s Michalem podali přihlášku na soukromou vysokou školu. Pak jsme se rozešli. Ve studiu jsme oba pokračovali. Já už ty problémy doma nebrala tak emotivně, protože už jsem v tom uměla chodit a byla jsem starší. Ale v práci jsem začala zažívat pomluvy a nepřijetí ze strany žen v kolektivu. Dostala jsem funkci zástupkyně ředitelky úřadu. Tato mi byla nabídnuta jako oficiálně prvnímu zaměstnanci úřadu. No ale já to nezvládla. Neustála jsem ten tlak, který na mě holky vytvářely. Pomlouvaly mě, spikly se proti mně. Pak si šli na mě za vedením stěžovat a hrozily výpovědí, když mě „nesesadí“ z funkce. Já nechápala, co dělám špatně? Přišlo mi, že se snažím dělat nejvíc do můžu. Od vedení nepřišla žádná odpověď. Jen jsem šla zpátky na pozici asistentky. Takové ponížení. Achjo říkala jsem si. No a v té době jsem se rozešla s Míšou. Navrhla jsem mu společné bydlení, ale on mi řekl, že se na to ještě necítí. Ale já už tak moc chtěla vytvořit si klidné zázemí, odejít z domu a mít to svoje. A tak jsem zhruba dva měsíce na to potkala Jirku (shodou okolností to byl Taťkův kamarád) no a světe div se, v bledě modrém to byl stejný charakter jako můj Tatínek. Neustále mě omezoval, kontroloval, žárlil, vyčítal. Hodně pil, takže jsme neustále řešily jeho alkoholové výlevy. Bylo to pro mě psychicky dost náročné, nevěděla jsem, proč se to děje. Trvalo to tři roky v mezidobí jsem dala výpověď na úřadě a přestěhovali jsme se společně do Brna. Tam jsem dostala nabídku práce přes Jirku a pracovala jsem jako asistentka jednatele. Byla to náročná práce. Byla jsem od rána do večera v práci. Šéf mě bral často na služební cesty. Pracovala jsem od nevidim do nevidim, a pak začal problém. Začal mi dávat jen zálohy na výplatu. To se mi přestalo líbit, tak jsem po necelém roce dala výpověď. Jirka mi pomohl zprostředkovat novou práci v advokátní kanceláři. Tam to bylo moc fajn. Tam jsem poznala nejmilejší kolektiv. Úžasní lidé, do dneška jsme v kontaktu. Tam jsem se cítila dobře. S Jirkou jsem se po 3 letech rozešla, práce v advokátní kanceláři mi zůstala. Jelikož jsem neměla dostatek financí, tak jsem se vrátila zpátky domů k mamce. Ta byla moc ráda 🙂 Dokončila jsem si bakaláře a tehdy si pamatuju větu, kterou jsem pronesla. Tak a dost holka, tudy cesta nevede! Od teď si to všechno začneš řídit sama. No a tak se taky stalo. Začala jsem na sobě pracovat, četla spousty knížek o sebelásce, snažila se řešit všechny svoje limity, omezující přesvědčení, všechno si to zvědomit a uvědomit si, že tohle jsou skutečně ty problémy, které v sobě mám a které mi brání být šťastná. Pochopila jsem to. Říkala jsem si: „To je fajn, jsi tak šikovná.“ Začala jsem si více věřit, pak přišla úžasná nabídka práce v realitní kanceláři. Přestěhovala jsem se do Brna. Bydlela jsem v nájmu v 1+kk a byla jsem z toho tak nadšená! Najednou se mi začalo finančně dařit a já se cítila tak šťastná. Opravdu 🙂 Měla jsem úžasného šéfa, úžasnou práci, všechno bylo snové a růžové a já jsem plula na tom obláčku dokonalosti. Pak přišla další zkouška, tenkrát jsem se zamilovala do svého šéfa. Byl tak krásný a dával mi tolik prostoru pro to, abych se v práci zrealizovala tak, jak já chci. Bral mě na různé akce. Seznamoval se zajímavými lidmi. Moc se mi to líbilo. Měla jsem se jako princezna. Ale přišel zlom a já si uvědomila, že jsem se zamilovala, ale on ne. No a tehdy mi došlo, že mě to bolí, že takový typ vztahu nechci. Řekla jsem mu to několikrát a on se stále pokoušel mě přemluvit. Ale já už nechtěla. Řekla jsem mu, jak moc mi ublížil. Jak moc mě to bolelo a že už je konec. A tak to taky bylo. A pak přišel nový muž do mého života. Krásný mladý student, se kterým jsem si užívala mládí a nespoutanost :-)) Bylo to opravdu moc hezké období. Kratší, ale za to velmi intenzivní. No a pak? Pak přišel Filip 🙂 V mezi čase jsem se rozhodla, že budu pokračovat ve vysoké škole a nastoupila jsem na navazující magisterské studium s jasným záměrem. Dokončím školu a budu dělat mediátorku. Říkala jsem si super. To zní skvěle. Koncem roku jsem dala v realitní kanceláři výpověď. Nejdříve jsem přišla s návrhem, že bych ráda poloviční úvazek, protože si chci v klidu dokončit vysokou školu, to šéf zamítl. No a já na druhý den přišla s dohodou o ukončení pracovního poměru. Tak mi to podepsal. Odevzdala jsem služební auto a odešla jsem. Vstříc novému. Mezitím jsme se s Filipem hodně sblížili. Poprvé jsem zažívala stav, kdy jsem se cítila v bezpečí, příjemně, kolikrát jsme nemuseli ani mluvit a rozuměli jsme si. Cítila jsem se s ním jako doma. Ale nechápala jsem, že mě fyzicky nepřitahuje? On mi dával pořád čas a říkal, že počká… No, jenže, když už to trvalo sedm měsíců, tak nevydržel. Tenkrát jsme se pohádali, pamatuji si přesně, jak mi řekl, že si neumím zorganizovat čas a jak mu vadí, že flirtuju s ostatními muži. Já si to vzala osobně, že mě chce měnit a poslala ho k šípku. Slušně. Přestěhovala jsem se do levnějšího bytu a říkala si: „Tak, teď si budeš žít svůj sen, doděláš si v klidu školu a založíš si živnost a budeš dělat mediaci.“ Plán zněl jasně. Jenže. Zhruba v polovině února přišla velmi známá situace, přepadl mě strach a obavy z toho, jak to všechno zvládnu? Najednou jsem cítila, že mám v sobě ještě něco, co mi brání jít blíž k mému cíli. V té době mi přestalo všechno dávat smysl a mediace mě nějak samovolně opustila. Také mě opustilo spoustu přátel, najednou mi přišlo, že ty vztahy byly tak povrchní. Když jsme se viděli po delší době, přišlo mi: „Vždyť já si s nimi už nemám co říct“. Změnila jsem také způsob stravování a samovolně přešla k veganství. Všechno bylo jinak. Žádná jistota. Nevěděla jsem, co se děje. Neviděla jsem za roh, co se bude dít? Se změnou stravy přišla obrovská vděčnost a víra, že je všechno v pořádku. Probouzela jsem se ráno s obrovskou vděčností za všechno to, co už mám. Říkala jsem si: „Aha holka, tady se po tobě chce, abys šla víc do hloubky a zbavila se toho, co máš v duši a v těle“. Protože na úrovni hlavy jsem měla dost věcí „zvědomněných“. No a zhruba měsíc na to jsem narazila na stránky Tinky a Radky a pustila jsem se do práce 🙂 Opustila jsem všechny ty představy, na kterých jsem lpěla, žádná mediace, prostě jsem tady a teď a to, co má přijít tak přijde. Zhruba po půl roce jsme se včera viděli s Filipem a něco je jinak. Vyříkali jsme si to a on mi řekl, že jsem byla blázen, že on mě nechtěl nikdy měnit, že mě miloval takovou, jaká jsem. Jenže já v té době nebyla připravena na lásku, kterou mi nabízel. A hlavně jsem nebyla vnitřně sjednocená. Alespoň takové byly moje pocity. Tak tu dnes stojím s obrovským odhodláním a chutí pracovat na sobě dál, zbavit se z duše a z těla všeho, co mi nepatří a nastoupit na cestu duše. Vím, že to, že se mi mé sny zhroutily, jen svědčí o tom, že vycházely z mé hlavy. Tak jsem to pustila. Teď tu stojím sama před sebou s čistým svědomím, s pravdou, láskou, vírou, že svůj život mám ve svých rukou. Vždycky jsem měla. A že jedině já si ho vytvořím podle svých představ. Dala jsem Vesmíru zelenou a nastoupila do vlaku směr vědomí. Těším se z té cesty. A děkuji Bohu za každé nové ráno. Za každý nádech a za každý výdech.

 

S láskou Hanka

Zdroj: www.skyenergytv.cz

Nabízíme nejaktuálnější informace o přicházejících energiích,

které nikde jinde nenajdete! Poskytujeme užitečné rady a návody, jak projít transformací.
U nás najdete nejaktuálnější videa, články i krátké aktuální zprávy.

Jsme s Vámi každou vteřinu a ve všech dimenzích.

email: info@tinaenergy.cz