Proč někdy potřebujeme nakopnout?

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

 

       Není pochyb o tom, že Stvořitel, Bůh, Vesmír, Zdroj všeho bytí, Nejvyšší vědomí, nebo jak ho chcete nazývat, pro nás připravil tu nejnádhernější cestu, po které nás vede ke štěstí a radosti. Ta cesta není vždycky jenom rovná. Často je plná zkoušek, překážek a nerovností, kterými se učíme a nabíráme sílu i směr. „Odmítáš být šťastný? Trochu do tebe šťouchnu, abys pochopil, kudy vede tvoje cesta ke štěstí. Trváš si tvrdohlavě na svém, že najdeš lepší cestu, než jsem ti připravil? Ach jo! Budu tě asi muset nakopnout, abys pochopil. Nestačilo? Je mi to líto, ale budu muset použít nějaký tvrdší nástroj, který tě bude bolet. Bolest je totiž poslední možnost, jak ti vysvětlit, že tudy bys neměl pokračovat a že by tě to mohlo bolet ještě mnohonásobně víc! Koukni se na toho člověka vedle. Slyšíš jak naříká? Jak se vzteká? Vidíš kam jde? Vůbec mu nezávidíš, že ne? Vybral si cestu bolesti a já mu bohužel nemůžu pomoci. Má totiž svobodnou vůli a tu já nade vše respektuji.“

       Opravdu si můžeme svoji cestu vybrat. Jelikož ale Stvořitel nemá plán „B“, neboť sám sobě absolutně důvěřuje, (jak jinak? 🙂 nezbývá mu, než do nás cvrnkat, strkat, v nejkrajnějším případě i kopat tak dlouho, než najdeme cestu v plánu „A“. Jediném možném. Je to totiž přesně ta cesta, kterou jsme si předem vysnili, která přesně do puntíku zapadá do plánu Universa, plánu veškerého bytí. Pokud budeme vymýšlet naši cestu sami, dostaneme nejspíš nějaký ten kopanec, neboť budeme někomu křížit dráhu. Jestli ale dokážeme odolat pokusům ega převzít řízení, přestaneme vymýšlet a kutit a s důvěrou se odevzdáme, otevře se ta nejkrásnější cesta naší duše, v harmonii se všemi a se vším. A co víc bychom si v tomto bytí mohli přát? 🙂

Autor:  Michael K.